Po pravdě se přiznám, že jsem to brala taky hřebínkem. (V předklonu za chvíli nemám cit v rukou.) Všechny dcery zas jedině rúčo, aby je měly pěkně ojíněné. Místní "sběrači" chodí jedině s hřebeny (denně několik kýblů každá rodina). Myslím, že je to jako se vším, v přístupu jednotlivce. Zažila jsem před lety, že přijeli z jednoho konzervárenského podniku s obrovskými hřebeny. Lesem prošli jako kombajn! Nehleděli napravo, nalevo. Chvíli jsem byla jako v Jiříkově vidění, sedla jsem na pařez a bylo mi z té spouště do bréče. Pak jsem se raději sebrala a šla s poloprázdným kyblíkem domů. Taky za těžebními stroji zůstane borůvčí hodně poškozené (pokud tedy zůstane vůbec), hodně podryjou přemnožená divoká prasata. Ať tak, či tak... něco jsem poslala druhé babče, aby si udělali kynuté knedlíky (blbouny). Když jsem tu měla vnučky, moc jim chutnaly. Taky jsem si něco dala sušit na zimu na čaj a zbytek dám do skleniček. Myslím, že mám pro letošek splněno.
Hřibovité houby se tady začnout objevovat víc až v srpnu (snad). Už se těšíme na panské hřiby (hnědáček s baňatou nožkou). Jak to bude s křemenáči, uvidíme. Břízky, do kterých jsme na ně chodili, jsou ze tří čtvrtin vykácené!
Stálo by za to vyzkoušet Vladěnčin návod na "výstroj" do lesa...

Všem pěkný den!